Vítr mi cuchá vlasy, píše se rok 1996 a já oslavila své desáté narozeniny, právě jdu ze školy, vítr fouká, a já si držím kulicha, je prosinec a brzo bude Ježíšek, bydlíme v Německu, protože v Čechách jsem se rodičům narodila, ale bydlet tam nechtějí, ale jezdíme tam pravidelně za babičkou a dědou, ty jsou príma, také tam má maminka sestru Alenu.

Moje boty jsou úplně promáchané,vlastně jsem celá promáchaná, zase mně chytli ty tři kluci z okolí, chodí někde poblíž do školy, kudy chodím já do té své. Vždy mně chytnou a mordují mně. Nadávají mi do špín, a do dalších názvů, vždy mě zkoprní nohy a já nemůžu utéct natož se nějak bránit. Je mi deset, jim 13, 12, a 16. Jsou tři a já jen jedna, nikdy se neubráním a ani to nezkouším raději dělám vše co řeknou a chtějí, aby byl pokoj. Každý den než jdu do školy se modlím, abych ty zmetky nikde nepotakal, ale potkám. Dnes mě chytli za krk a mordovali ve sněhu, rvali mi sníh do krku a cuchali moje dlouhé vlasy, mám je celé od sněhu, mokré a rozcuchané.  Házeli po mně ledovky, ledové koule. Hrozně to bolelo, plakala jsem a prosila aby mě nechali už být, oni ať poprosím znova ať je oslovuju pane a podobně. Udělala jsem vše co mi řekli, pak mě kopli do školní tašky tak, že jsem po sněhu uklouzla a znova spadla. Rozplakala jsem se, klečela jsem na zemi a kolem mě kráčeli různé nohy, různé malé a velké boty kolemjdoucích lidí.

Bojím se mámy, až uvidí jak vypadám, protože mi hodně vynadá, a když jí řeknu, že to zase byli ty tři kluci z okolí co mně trápí, řekne, „když jsi blbá a necháš se“ , … to je její věta. Ona tam ale není a jak se proboha mám bránit, je mi deset! Jak?

Kdybych aspoň měla psa, hrozně moc si přeju psa, byl by to aspoň můj kamarád, žádný tu nemám, vlastně ani nevím proč, na kamarády mi moc času nezbývá, chodím tady do výběrové základní školy a musím se učit a taky chodím na tancování a aerobik a také na kytaru, plavání , a malování. Takže nic nestíhám ani kamarády.

Cítím se hodně osamělá. Mám malého brášku, ten půjde příští rok do školy, teď je ještě ve školce.  S bráchou si nehraju, chci být sama, já si hraju na princezny a on mi tahá můj závoj a bere mi korunku z hlavy a mlátí mě dřevěnýma mečema. Já chci být princezna a nebo kouzelná víla, ty tři kluky bych zaklela v kamenné sochy a bylo by, já bych mohla utéct a oni by už nikoho netrápili. Ráda bych i zaklela svou maminku, pořád je na mně hrozně zlá, pořád řve a pořád něco chce. Nadává mi, že na pohádky jsem už velká a že z toho svého kouzelného světa mám už konečně vyrůst, ale já nechci.

To je můj svět, nikdo mi ho nesmí vzít. Nikdo. Nemám nikoho kolem sebe, a tohle je jediné místo, kde mi je dobře. V mém světě jsou skřítci, víly, princezny, ale i obři, a netvoři a padouši, ale já umím kouzla a porazím je. Mají mně tam rádi. Nikoho tam nepustím, to je můj svět, můj domov. Když usínám vždy tam vejdu a nechci zpět.