Čekám na schodech cukrárny a lízám zmrzlinu, která mi teče po rukách,zmrzlina se obtáčí kolem mé malé ruky, celá je lepavá. Za mnou se ozve silný mužský hlas, „ chvilku tu počkáš, ano Zuzi? Byl to můj táta. Táta je hrozně hodnej, nikdy na mě neřve a když už se rozzlobí moc dlouho mu to netrvá, nechci, aby někam odjížděl a my byli doma samy, já a brácha a máma. Musí. Pořád je pryč, pracuje v zahraničí a stále cestuje, tvrdě pracuje. Nevím co dělá. Vidím ho jak hodně na lidi řve, vzteká se na ně, to se ho často bojím, doma na nás takový není. V práci je zlý a lidi se bojí protože většinou kývají hlavou a on čeká na nějakou odpověď nebo zásilku a pak je spokojený, pak ještě chvilku se zlobí a odejde.

Táta je hodně vysoký pán, má svaly a má tmavý skoro černý vlasy a hodně světlé oči, skoro jako já. Táta nemá fousy, teda teď ne, protože se často holí, ale někdy příjde domů neoholený a taky někdy smrdí pivem, to máma řve, že je prase, ať se jde omýt a vyspat. Táta oslavuje rád a často, i když nevím co.

Táta pořád nosí kravaty a obleky a košile, vždy má na ruce hodinky a na krku řetízek, který snad nikdy nesundává, má řetízek z křížkem. Prý, ale v Boha nevěří. Já nevím, jestli věřím, ale často se k němu modlím, aby mně ubránil, před mámou, aby mně ubránil před těmi kluky co mě trápí a podobně. Nikdy se nestalo, že by mě ubránil, buď není tak silný a nebo se taky bojí, nebo se já špatně modlím. Maminka se modlí asi dobře, chodí do kostela, drží v pěsti v sevřené dlani křížek a modlí se. V kostele si poklekne a chodí i ke zpovědi, asi něco udělala a něco jí trápí, taky když něco provedu zlého mám pak špatné svědomí a chci to někomu říct, ale do kostela sama nesmím a když bych tam šla s mamkou, mohla by mě slyšet a pak by na mě byla zase zlá. Nesmím na ní žalovat, ale chci, aby jí někdo potrestal, jako ona trestá mně.

Tátu jsem před restaurací a cukrárnou chytla pevně za pas a až mi zmrzlina spadla na zem, nechci aby odcházel. Odešel.

Čekala jsem nevím už jak dlouho, všechno se mi zdá dlouhé, stihla jsem 3 krát oběhnout kašnu na náměstí, dvakrát obejít lavičky. Hrála jsem si s kaminky a podobně. Táta pořád nešel, přitiskla jsem obličej na sklo dveří do restaurace, byl tam jen jeden pán uvnitř. Nedalo mi a vešla jsem. Na pultu byla obrovská dóza a tam byly bonbóny. Pán mně viděl a zeptal se jestli chci, já jsem jen odpověděla potichu „Ja“ německy ano.

Vzala jsem si lízátko a hned ho dala do pusy, hladila jsem ubrusy s třásněními a v tom jsem uslyšela svého tatínka v zádu u dveřích s malými okénky uprostřed, šla jsem ke dveřím a pootevřela dveře, byla tam kuchyně. Táta byl velmi rozzlobený na toho pána tam. Držel mu ruku nad vařícím sporákem – kamny, kdybych nepřišla určitě by se ten pán co nebyl tak vysoký jako tatínek popálil. Tatínek se otočil a zařval, proč nečekám venku, a vynadal mi, že neumím poslouchat, odvedl mě a pán co mi dal dobré lízátko mně vzal za ruku a odešel semnou ven. Sice neuměl ani slovo česky a já zatím špatně německy, ale rozuměli jsme si. Táta po chvilce přišel a odešli jsme. Domů jsme šli přes velký park, kde si ráda hraju. Ptala jsem se tatínka, co ten pán udělal a že nesmí být tak zlý, že se ten pán mohl popálit. Táta řekl, že zlobil a že na zadek můžu dostat já protože jsem malá, velkým se musí povyhrožovat. Ujištovala jsem se jestli mu jen vyhrožoval, nebo by to udělal. Ujistil mně, že by to neudělal, jen už byl hodně rozzlobený. Po cestě domů jsme se ještě zastavili na obědě a šli domů.

Vítr mi cuchá vlasy, píše se rok 1996 a já oslavila své desáté narozeniny, právě jdu ze školy, vítr fouká, a já si držím kulicha, je prosinec a brzo bude Ježíšek, bydlíme v Německu, protože v Čechách jsem se rodičům narodila, ale bydlet tam nechtějí, ale jezdíme tam pravidelně za babičkou a dědou, ty jsou príma, také tam má maminka sestru Alenu.

Moje boty jsou úplně promáchané,vlastně jsem celá promáchaná, zase mně chytli ty tři kluci z okolí, chodí někde poblíž do školy, kudy chodím já do té své. Vždy mně chytnou a mordují mně. Nadávají mi do špín, a do dalších názvů, vždy mě zkoprní nohy a já nemůžu utéct natož se nějak bránit. Je mi deset, jim 13, 12, a 16. Jsou tři a já jen jedna, nikdy se neubráním a ani to nezkouším raději dělám vše co řeknou a chtějí, aby byl pokoj. Každý den než jdu do školy se modlím, abych ty zmetky nikde nepotakal, ale potkám. Dnes mě chytli za krk a mordovali ve sněhu, rvali mi sníh do krku a cuchali moje dlouhé vlasy, mám je celé od sněhu, mokré a rozcuchané.  Házeli po mně ledovky, ledové koule. Hrozně to bolelo, plakala jsem a prosila aby mě nechali už být, oni ať poprosím znova ať je oslovuju pane a podobně. Udělala jsem vše co mi řekli, pak mě kopli do školní tašky tak, že jsem po sněhu uklouzla a znova spadla. Rozplakala jsem se, klečela jsem na zemi a kolem mě kráčeli různé nohy, různé malé a velké boty kolemjdoucích lidí.

Bojím se mámy, až uvidí jak vypadám, protože mi hodně vynadá, a když jí řeknu, že to zase byli ty tři kluci z okolí co mně trápí, řekne, „když jsi blbá a necháš se“ , … to je její věta. Ona tam ale není a jak se proboha mám bránit, je mi deset! Jak?

Kdybych aspoň měla psa, hrozně moc si přeju psa, byl by to aspoň můj kamarád, žádný tu nemám, vlastně ani nevím proč, na kamarády mi moc času nezbývá, chodím tady do výběrové základní školy a musím se učit a taky chodím na tancování a aerobik a také na kytaru, plavání , a malování. Takže nic nestíhám ani kamarády.

Cítím se hodně osamělá. Mám malého brášku, ten půjde příští rok do školy, teď je ještě ve školce.  S bráchou si nehraju, chci být sama, já si hraju na princezny a on mi tahá můj závoj a bere mi korunku z hlavy a mlátí mě dřevěnýma mečema. Já chci být princezna a nebo kouzelná víla, ty tři kluky bych zaklela v kamenné sochy a bylo by, já bych mohla utéct a oni by už nikoho netrápili. Ráda bych i zaklela svou maminku, pořád je na mně hrozně zlá, pořád řve a pořád něco chce. Nadává mi, že na pohádky jsem už velká a že z toho svého kouzelného světa mám už konečně vyrůst, ale já nechci.

To je můj svět, nikdo mi ho nesmí vzít. Nikdo. Nemám nikoho kolem sebe, a tohle je jediné místo, kde mi je dobře. V mém světě jsou skřítci, víly, princezny, ale i obři, a netvoři a padouši, ale já umím kouzla a porazím je. Mají mně tam rádi. Nikoho tam nepustím, to je můj svět, můj domov. Když usínám vždy tam vejdu a nechci zpět.